Přesně za měsíc nás tedy čeká Hadinka a to je úplně jiná liga než bylo letos vše předchozí.
Pro každého je obrovským lákadlem.
Něco jako běh s býky ve španělské Pamploně. Extrémní riziko, ale lákavé.
Kdo totiž na Hadince byl, může si prakticky dát před jméno nějaký přídomek, podobně jako poutníci, kteří se úspěšně vrátí z poutní cesty do Mekky.
Historie, kterou málokdo zná:
Už za třicetileté války byl pro místní sedláky „Kein Spass“ se do údolí Hadinky dostat. V minulém století sem pěšky i několik hodin až z Oder mašírovaly celé rodiny na výlety.
Poté místo lákalo na populární taneční večery.
Dá se logicky odvodit, že cestou z tanečních večerů byla počata nemalá část místního obyvatelstva. Toto místo je tedy i jakousi severnější obdobou Nazareta.
Alespoň většina dívek takto zprvu vysvětlovala svůj požehnaný stav rodičům.
(Lk 1,35) „Duch Svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní…“
Tím byla událost teologicky vyřízena.
Asi také proto, nedaleko na stezce Odry – Hadinka, vzniklo pod Spálovem i poutní místo Mariastein. Dle pověsti, jeden z místních, starších sedláků tam tehdy ve skále upravil kapličku jako výraz vděčnosti. Prý se ve svém pokročilém věku již obával bezdětnosti, když mu jeho mladá žena, která navštívila taneční večer na Hadince, plaše oznámila očekávanou radostnou událost.
Místo je důležité i z hlediska herpetologie – proto tam byl výletní hostinec nazván Ottermühle –„Zmijí mlýn“ či „Hadí mlýn“ ( v roce 1640 se to v mapách psalo Nattermühle) - prý tam bylo hodně zmijí. Holt místní dialekty jsou rozličné.
Člověk ale věděl už tehdy, proč si nemá po čtvrtém pivu lehat do suché trávy. Ještě, že tam jezdíme brzy na jaře a pozdě na podzim. Nevím, co by tam v té zimě zmije dělaly.....
Za války ( ...té, co v ní, dle dnešních historiků i Ostravu a Stalingrad osvobodila Americká armáda) se tu rekreovali příslušníci NSDAP, pak se lokalita stala na desítky let pro veřejnost až na výjimky nedostupnou.
Cesta je náročná a její finále bude vhodné pro zájemce blíže popsat, aby měli čas mentálně se na tento zážitek připravit.
Upozorňuji, jde pouze o příjezd, dál - na to už se připravit nedá…
Takže:
Případný průjezd části nešťastníků Brnem - ten je sám o sobě zlým snem a noční průjezd Newyorským Bronxem v bílé kůži je oproti němu procházkou po hlídaném ranním náměstí Nebeského klidu.
I proto si většina účastníků vybírá příjezd z jiné světové strany.
Poté následuje drsná pšončí půlnoční závodní dráha směr Warszawa a konečně se nabízí první sjezd z dálnice.
Kdo nechce spálit brzdy hned na začátku cesty divočinou ( Spálov – Spálovský mlýn ), dá se okolo lomu po levé straně Odry - přibližně dva hřbety hor po sjezdu z dálnice.
Poté se dáte vlevo po hřebeni a ocitáte se v drsné oblasti překupníků kradeného benzinu a domovních požárů.
Občas tam potkáte vostrý hochy od PČR v zevnitř uzamčených vozech s taktickými plnovousy na pubertálních tvářičkách.
Nemají tam ani bezpečné Aralky a už vůbec ne náborové příspěvky 150 000,- Kč. Všude okolo jen drsná apolitická divočina.
Dle posledních tragických zpráv severozápadně odtud útočí i neznámý hmyz. No, když tam i žáby mají zuby, není divu.
Takže nevětrat, neotvírat okýnka, nikomu se nechce opouštět tento svět už v padesáti.
Nejhorší úsek:
Pokud vás minou tato rizika začíná mezi stržemi finální, nejnebezpečnější úsek cesty.
Ve skalách číhají lapkové, v hustém lese ještě původní domorodci, znalí každé stezky a nad hlavami se vám houpají balvany, které záškodníkům stačí jen lehce postrčit… a tím je věc vyřízená.
Někdo prostě jíž zde zjistí, že „necítí se fit“ a jízdní soupravu zavčas obrací.
Není to žádná ostuda - naopak.
Vedle oblastní LDN-ky je totiž takzvaný
Point of No Return – bod, ze kterého již není možno se vrátit, jak ho známe třeba z příběhu Apolla 13.
Tato Eldéenka totiž pro vás bude po zbytek života místem, kde buď začíná nebo končí plnohodnotné peklo.
Pokud sledujete různá katastrofická videa z čínských a tibetských horských cest, máte trochu představu, co asi přijde.
Franz Klammerova sjezdovka
Streif v Kitzbühelu se svým morbidním 85% spádem je oproti tomu něco jako skluzavka na EU certifikovaném dětském hřišti.
Francimu je dnes 72 let, ale i v těch svých slavných dvaadvaceti by tu měl hnědé slipy.
Cesta mizí dolů mezi skalami tak prudce, že se zdá nemožné, aby po ní mohl projet, byť samotný, sidecar.
Člověk si říká, koho vůbec napadlo cestu tady v minulosti budovat?
Historici razí teorii, že výbojný, takzvaný Holasický kmen z okolí dolního Sukolomu tenkrát v dávné minulosti (asi1160 – 1130 př.n.l.) prakticky zamezil ostatním kmenům přístup k vodě do údolí z tenkrát výhodnější protější strany. (viz. kniha Holasické Lurdy - Sukolom 1132 př.n.l. – strana 17). Slabší, mírumilovnější kmeny proto zahájily kvůli přístupu k vodě něco jako nouzovou válečnou logistiku. V původní téměř kolmé stěně po desítky let pomalu vysekávaly příkrou stezku, jejíž sklon už hraničí s horolezeckým terénem.
Ozvěna padajících kamenů se dlouho vrací z hlubiny. Děsný pocit.
Uvědomte si, že kdo třeba před dvěma hodinami projel úspěšně Brno, je už stejně ve stavu, kdy sovětští poručíci při útoku dobrovolně nabíhali před hlavně dnešních spřátelených německých kulometů. A stejně nebudete mít mnoho času na přemýšlení.
Spolucestující se domlouvají šeptem a pokud řidičova manželka či děti cestou již usnuly, podstatně to sníží hladinu adrenalinu v jeho krvi a usnadní mu sjezd.
Jediné uklouznutí kola znamená záhubu.
Řidič jede se zatajeným dechem a neodvažuje se pohlédnout přes okraj srázu.
Ale je i další způsob, jak se dostat do údolí:
V blízkozápadní Evropě v odlehlých oblastech Šumavy se u některých jedinců, během dlouhých desítek let, vyvinul takzvaný fenomén „odložení mozku“ – „no brain mode“.
Je to schopnost rozdělit, při jakékoli kompetici (závodu, soutěži) svou osobnost na fyzickou a duševní část – prakticky: prostě na startu odložit mozek.
Řidič tedy mozek teoreticky odloží v oblasti LDN-ky na hraně srázu a zbytek cesty sjede v podobném stavu jako když vdovy a konkubíny maharádžů v Indii doprovázely své muže na pohřební hranici. Pod vlivem silných posvátných bylin a vůní necítily bolest a svým spálením zaživa demonstrovaly maharadžovi svou absolutní věrnost.
Ale vraťme se do reality.
V minulosti v těch místech koně cítili propast a odmítali sedlákům táhnout povozy dále.
Koně byli tenkrát jasně rozumnější než většina dnešních GPS systémů. Ale na Hadince stejně není signál – takže vám nepomůže nic.
Suchý studený vzduch rychle mumifikuje těla těch, kteří neuspěli a východní větry od Kyjeva po letech rozfoukají jejich zbytky.
Vlci a zdivočelí kanci jsou tu na denním pořádku a místní doporučují výkonnou poloplášťovou munici, plus ještě nařezané špičky kulek. Na účinnější, zaletované kapky rtuti libtardi dnes stejně nemají znalosti a dovednosti. Vzdělání dnes holt předběhlo intelekt.
Nebezpečné jsou i padající stromy po častých bouřích a náhle rozvodněné horské potoky.
V samotném údolí Hadinky, mnohokrát v dějinách, kuriózně zachránili celé skupiny cestovatelů starší prostatici, protože, když v noci podlehli svému nutkání a vyšli ze stanu, zjistili, že najednou stojí po kolena ve vodě a mohli tak včas vzbudit ostatní.
Díky jim nebylo při nočních evakuacích tolik obětí.
Vzpomeňme si, v této souvislosti, na tragickou bleskovou povodeň na východním Slovensku, kterou způsobila rozvodněná říčka Malá Svinka. Tato povodeň se stala v roce 1998 jednou z největších přírodních katastrof v novodobých dějinách Slovenska. Během ní zahynulo celkem 53 lidí. Nejhůře zasaženou lokalitou byla tamní romská osada situovaná v bezprostřední blízkosti koryta.
Nejtragičtěji tehdy zapůsobily časově nešťastně vyplacené sociální dávky v předchozím dnu povodně – logicky tedy v kritickou noc byli všichni dospělí muži v osadě ochromeni nakoupeným alkoholem.
Takže dejme tomu, že jste se dostali do údolí Hadinky, kde na vás čeká spousta přátel.
Ale po dojezdu potřebujete několik hodin, prakticky celý první večer, abyste zahnali posttraumatický syndrom z dojezdu.
Poslední dojíždějící v hluboké tak v noci, shora ze stezky již prakticky slyší první rozespalé výkřiky hrůzy z divokých snů od svých úspěšných předjezdců, kteří dole vyčerpáni usnuli.
To jejich stres při sjezdu dál násobí.
Současně nahoře vysoko nad srázy v LDN, těmito výkřiky zmatené ošetřující sestry alarmují noční lékařskou službu, protože život lidské bytosti končí různě, ale doprovodné zvuky jsou velmi podobné.
Toto jednoduché pravidlo potvrzují i mnohé sajdkáristky.
Z interního průzkumu například: „Zvuky, které jsem ve třiceti vydávala při sexu, vydávám dnes v padesáti již zcela běžně už při ranním vstávání z postele.“
Vzhledem k tak riskantnímu sjezdu do údolí uvažuje
Ministerstvo zdravotnictví ČR spolu s
Asociací extrémních sportů Slezska, podporovanou
Tatra Defence Vehicle, o vyčlenění boční části stávající LDN jako ambulance s integrovanou spermobankou, situovanou těsně na hraně srázu – na zmíněném již Point of No Return.
Cílem ministerstva by bylo uchovat lidstvu - před rizikem věčné ztráty, cenný genofond.
Ale sekundárním impulsem ministerstva, protože žádná podpora není zadarmo, je následek letošního srpnového darování krve naším nejvyšším představitelem a signály Kanceláře prezidenta republiky o možnosti darování i jeho dalších cenných tělesných tekutin.
Toto rozpoutalo poprask.
Uniklé signály z Hradu (patrně formou SMS) a uvažovaná akce možné nabídky MZ ČR jsou ohromným lákadlem.
Zvláště pro studentky Univerzity obrany - Katedry vojenské cti, vlastenectví a etiky i Policejní Akademie ČR.
Studentky, někdy i jejich matky, již naplnily rozsáhlou databázi čekatelek na přidělení ikonické inseminační dávky. Podle interních zpráv jsou ze jmenované katedry již v databázi přihlášeny studentky všechny.
Ambulance v LDN nad Hadinkou, by tak, mimo zachování genofondu hrdinů, pomohla dvakrát ročně i významně snížit zátěž managementu Kanceláře prezidenta republiky. Principiálně by šlo o využití části na Hadince získaného biologického materiálu – alespoň Hradní kancelář to tak formuluje. Důvod je jednoduchý, poptávka je obří a biologický materiál, mimo nepatrného zeleného nádechu, laikem nerozeznatelný. Mikrobiologové sice pozorují určitou anomálii - kuriózně pravidelný pohyb seřazených spermií, ale po zmrazení problém odpadne.
S mimořádnou adaptabilitou na změnu situace - zde například primitivní prohození jmenovek označujících dávku, mají na Hradě více jak půlstoletou ověřenou zkušenost.
Cesta zpět je samozřejmě mnohem snazší a bezpečnější - i ti vostří hoši v nedělním ránu najednou hrdinně vyjíždějí s alkoholtestry ze svých úkrytů.
Hadinka je nahá, drsná romantika bez příkras.
A bez filtrů.